Co jsou to misie? A co takový misonář vlastně dělá? A co by dělat rozhodně neměl? Nedáme Vám zde výčet všech dobrých a špatných aktivit, ale ukážeme si na pár příkladech srdce misií.
Takzvané “velké pověření” z Matouše 28 nás učí hodně.
Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.
Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého
a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28:18-20)
Autorita:
Od Boha máme právní autoritu a tedy Jeho pověření. Jít a kázat a získávat učedníky je Boží plán. Bůh nám říká: “Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy…”. Závěr je tedy naše chůze, naše jití, protože Bůh má nad vším autoritu, proto můžeme jít. Protože celá Trojice stojí za námi a říká: “Jděte…”
Motivace:
Bože tady nám pomoz. Motivací může být celá řada, ale správná je jen jedna. Slyšel jsem kdysi, že někdo chce být (katolickým) knězem, protože prý nebude muset moc pracovat. Neřešme teď správnost této myšlenky, ale její motiv. Nechtěl bych být pod takovým misionářem, nebo knězem, který to co dělá dělá pro to, aby se nenadřel.
Nějaký jiný misionář zase může být hnán a puzen ctižádostí něčeho dosáhnout, uspokojit svojí touhu po úspěchu, s jinými se měřit a ukázat, že on to umí dělat lépe a sklízet chválu a pocty. Jenže to je taky špatně, tohle všechno mu jednou “shoří” a zbydou mu jen oči pro pláč. Takového ducha pýchy měl sám Lucifer, který řekl:
“Vystoupím na posvátná návrší oblaků, s Nejvyšším se budu měřit.“ (Izajáš 14:14)
Jinou motivací k misím může být čistá poslušnost bez božího srdce. S tou se můžeme setkat třeba u Kalvinistů, kteří v poslušnosti Písmu zvěstují Krista, aby ti vyvolení uvěřili. Ti zanechaní, které si podle nich Bůh nevyvolil nakonec skončí v pekle. Takový “misionář” za Vás nebude v slzách a agonii bojovat v modlitbě na kolenou, protože podle něj Bůh už rozhodl a tak to je. Nemít sdrce pro lid, ke kterému je misionář vyslán je vlastně tragédií.
Dříve v dávných dobách bývalo motivací k misiím snaha o sjednocení dobytých území a kmenů pod jednu jednotnou víru. Ono totiž bylo složité vládnout rozsáhlým uzemím na kterém jste měli Kelty, Germány, Franky, Etrusky, Řeky, Římany, Normandy (nebo-li lidi ze severu), kočovné Hůnské (Hungarské) Avary, Slovanské národy a každý si z nich uctíval svého boha. Pokud, ale došlo k sjednocení jejich víry na “křesťanství”, což se tenkrát dělo z rozhodnutí krále násilných křestem všech dobytých uzemí, pak se lépe a jednotně vládlo. Podobné motivy k misiím můžeme vidět z dob dobývání Ameriky Španěli a Portugalci, kdy v zástupu vojska šli kněží, kteří nově podrobené indiánské nahaté kmeny zbavily pohanství tím, že je oblékly do evropských šatů a dali jim vydličku do ruky.
Jedním z motivů proč jít na misii by také mohla být neposlušnost. I takové “misionáře” jsem ve světě potkal. Představte si člověka, který má problém s podřízením se Bohem dané církevní autoritě. Všechno ví, všechno umí, všechno dělá nejlíp. Nechce se podřídit a být trénován a zjevuje ve svých názorech a způsobu komunikace, že má s autoritou problém. Mimochodem, Biblická škola a služba v církvi není jen o znalosti Písma, ale především o změně charakteru a o změně svojí vůle, která je schopna se podřídit. …nýbrž tvá vůle se staň.
„Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň.“ (Lukáš 22:42)
Takový pak nedostává “boží požehnání” od svého pastora, od starších ani od církve samotné a ve své svévoli (zlo-vůli) se pasuje na misionáře a odchází “dělat” misijní dílo jak se mu zachce. Tací pak napáchají mnoho škod, jelikož jsou často nejen nevyučeni v Písmu a doktrínách, ale vše co dělají bude na základě nepodřízení se, tedy rebelie. A takové, stejné jako jsou oni sami, taky pak vyprodukují.
Vtom jsem uslyšel hlas Panovníka: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ I řekl jsem: „Hle, zde jsem, pošli mne!“ Odpověděl: „Jdi…” (Izajáš 6:8-9)
Už z Izajáše vidíme, že na Boží povolání má být naše odpověď „Hle, zde jsem…”, což znamená, že jsem plně k dizpozici, a pak „…pošli mne!“, což ukazuje, že služebník boží je vy-slán a ne, že je sobě-slán, nebo-li poslán sám sebou. My totiž bez Něho nemůžeme nic a bez Jeho řádu a pořádku, v naší rebelii, taky ne. Ono totiž někdy to “čekání a podřízení se” je právě součást Biblické výchovy a přípravy misionářů.
Samuel se ho otázal: „Cos to udělal?“ Saul odvětil: „Když jsem viděl, že se lid ode mne rozprchává, neboť tys k určenému dni nepřicházel, a že se Pelištejci shromáždili v Mikmásu, řekl jsem si : Pelištejci teď sejdou proti mně do Gilgálu a já jsem si nenaklonil Hospodina. A tak jsem se opovážil zápalnou oběť obětovat sám .“ Samuel nato Saulovi řekl: „Počínal sis jako pomatenec. Nedbals příkazu, který ti dal Hospodin, tvůj Bůh. Tak by byl Hospodin upevnil tvé království nad Izraelem navěky. (1.Samuel 13:11-13)
Jedinou pak správnou, akceptovatelnou a Bohu milou motivací pro jakékoliv misie (ale i službu) je láska. Bůh tak miloval, že dal. Bez boží lásky nebudeme ochotni (ani schopni) dávat. Dávat svůj čas, finance, pokládat své životy za druhé, odpouštět, či jít extra míli (Mt 5:41). Bez lásky jsou naše veškeré aktivity a skutky na nic (1.Korintským 13). A i kdybychom dali sami sebe k upálení, ale lásku bychom neměli, nic nám to neprospěje, nic nejsme. Boží láska je ta síla, která hýbe misiemi. Boží láska je to, co nás uschopní jít dál, když už to nejde. Boží láska nám nedá spát a vstaneme i v noci a hledáme. Boží láska učiní, že opustíme pohodlí přirozeného života, a vstoupíme mezi hříšné. Je to BOŽÍ LÁSKA.
Noc co noc hledala jsem na svém lůžku toho, kterého tolik miluji. Hledala jsem ho, a nenalezla. Teď vstanu a obejdu město, ulice, náměstí, vyhledám toho, kterého tolik miluji. (Píseň Písní 3:1-2)
Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (Jan 3:16)
Jak evangelizovat?:
Mnozí si mylně myslí, že misiemi a evangelizací se myslí nějaká hromadná událost třeba evangelizační koncert nebo tak nějak. Ale jen půlka je pravdou. Evangelizace má vždy dvě části, avšak někteří dělají věci jen na půl. Nedávno jsem se dostal do rozhovoru s lidmi, kteří zde uspořádali úžasné evangelizační setkání za účasti Nika Vujičiče. Úspěch byl, mnoho lidí přišlo a mnoho jich dokonce přijalo Krista. Na otázku pak: “Kde jsou ti lidé? Do jakých církví šli?”, nikdo neměl odpověď. Oni šli a kázali, ale nikdo již nečinil učedníky.
“Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28:19-20)
Nezbytnou součástí misií je činit učedníky, pouze kázat nestačí. Spousty evangelizátorů přijedou do města, lidé jsou spaseni, ale co pak? Správné pojetí misií a evangelizací je tedy JÍT A ČINIT UČEDNÍKY. Získavat nejen duše, ale i učedníky. Poproste o email nebo telefoní číslo a veďte je do Těla Kristova, veďte je na biblická studia nebo rovnou do biblické školy. Domluvte si schůzku na kafe a povzbuďte nově věřící veršem, který máte rádi a jděte pak společně na bohoslužbu. Nedělejme věci napůl. Polovičatě. Ale raději Biblicky, protože možná Bůh ví moc dobře, co dělá, že ano?
Administrace webu