Pokud přemýšlíme o misiích, často přemýšlíme o tom, co můžeme zvládnout, a to je špatně. Misie jsou boží povolání právě k tomu, co sami zvládnout nemůžeme. A právě tento druhý způsob chápání misií je ten správný.
Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.
Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého
a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Matouš 28:18-20)
Velké pověření k misiím o tom i takto mluví, když Ježíš říká: “Je mi dána veškerá moc (autorita) na nebi i na zemi. Jděte tedy ke všem národům…”, a tedy ne jen k těm, kam je to jednoduché a přirozeně zvládnutelné. Neřiďme se podle svých možností, ale podle Božího vedení.
Nejen to možné, ale i to nemožné, to jsou misie – Pastor Tomáš Bulíček
Misie jsou nepřirozené a nadpřirozené. Misie jsou z Boha a pro Boha a nemají zdroj v člověku. Pokud jsou dělány bez víry, přirozeně, můžou se misie stát jen pouhým církevním programem, namísto toho, aby byly odpovědí na boží povolání. Někdo kdysi řekl, že je až šokující, když vidí to, kolik toho lidé dokáží udělat pro Boha bez Boha. Na základě toho pak můžeme říct, že všichni misionáři by měli být slabí, protože takoví se budou obracet na Boha. Nejedná se vlastně o nás, ale o poklad, který je v nás. My jen musíme být před Bohem zlomeni, aby vyšla Bohu libá vůně, vonný olej pomazání, který pochází ze zlomenosti, nikoliv z pýchy.
Když byl (Ježíš) v Betanii v domě Šimona Malomocného a seděl u stolu, přišla žena, která měla alabastrovou nádobku pravého vzácného oleje z nardu. Rozbila ji a olej vylila na jeho hlavu. (Matouš 14:3)
Na misie pak jdeme v Jeho síle, ne v té naší. Jdeme s Jeho láskou, ne s tou naší. Vše co je z nás je omezené, limitované a přirozené. Bůh Otec v nás hledá Kristovu tvář, odraz sebe sama. Křesťan je tedy vlastně takové “zrcátko”, které má odrážet Boha. A možná na to skutečně přirozeně nemáme, ale je to Bůh v nás. Kristus v nás, naděje slávy. A s ním to zvládneme. Protože víme, komu jsme uvěřili a On je věrný.
Proto také všechno snáším a nestydím se vydávat svědectví, neboť vím, komu jsem uvěřil. (2.Timoteovi 1:12)
Moje míra víry, moje míra důvěry v Něj je pak tím uschopňujícícm faktorem pro mé poslání. Já nejsem hoden jít, mám strach, nemám dostatek financí, zdraví chatrné, jazyková vybavensot žádná, vzdělání taky nic moc, a se svojí čistotou a morálkou se taky chlubit nemůžu. Jenže, misie jsou o Bohu, ne o nás. Je to Bůh, který povolává a není mezi nimi mnoho urozených a vznešených. Je to jeho povolání na které odpovídáme “Tady jsem, pošli mě”. Jeho hlas, který slyší Jeho ovce a následují Jej, Jeho Slovo, které slyšíme a pak věříme. Je to Bůh, který to dělá, který to činí.
Věrný je ten, který vás povolal; on to také učiní. (1.Tesalonickým 5:24)
Bez víry to nejde. Misie bez víry, to je jako mít někoho rád bez lásky. A to přeci nejde. Jde o ten záhadný prvek víry, který nás uschopňuje a nikoliv o naší reputaci. Můžeme být jako Mojžíš, který zabil a pak se schvával na odlehlém místě na poušti. A přesto jej Bůh povolal. Nebo jako horlivec Petr, jenž řekl že půjde s Kristem i na smrt a hned nad ránem jej třikrát zapřel, a přesto za ním Kristus přichází se slovy: “Pas mé beránky”. David spáchal cizoložství s Batšebou a nechal zavraždit jejího muže a přesto píše nádherné žalmy.
Je to v Bůh v nás, nejsme to my. Věřme Bohu a on to udělá, neb věrný je On, který vás povolal, On to také učiní.
Administrace webu