To už tu bylo

Takové to vedení, které si možná mnozí i přejí, které je povede k lepším zítřkům, to už tady bylo. Takový přirozený duch, který vede k bohatsví a prosperitě a je zaměřen na osobní požehnání se některým lidem může i líbit. Proto jsou tak populární církve “prosperity gospel” zaměřené na finanční prosperitu a zdraví. A pro pár zlaťáků, nebo lépe, pro třicet stříbrných, jsou schopni opustit Ježíše. Kam nás však skutečné duchovní vedení má zavést?

Tím problémem jsme JÁ

Problémem není totiž Iphone? Problémem je “I” a ne “phone” (I-phone, = Já-phone). Neobviňujme technologii a sociální sítě, ale problém je v nás. Bible tomu říká stará hříšná přirozenost, nebo naše padlá natura. Ta za tím stojí. Kontrastně k tomu, nám uvěřivším, daroval Bůh novou přirozenost, kterou nevěřící (nespasení) nemají.

Tím nám daroval vzácná a převeliká zaslíbení, abyste se tak stali účastnými božské přirozenosti a unikli zhoubě, do níž svět žene jeho zvrácená touha. (2.Petrova 1:4)

Pak to vlastně nejsem já, kdo jedná špatně, ale hřích, který je ve mně. Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. (Římanům 7:17-18)

Správné duchovní vedení se tedy nevypořádává primárně s naším požehnáním a uzdravením, to je až druhotné. To hlavní je, abychom byli (vy)vedeni z naší zóny komfortu a pohodlí k následování Božího hlasu, který nás povede třeba i na poušť, na místo uctívání. Právě tak, jak to bylo s Izraelity vedených Mojžíšem. Mojžíš je vyvedl z otroctví Egypta na poušť, aby mohli svobodně uctívat. Ale oni mrmlali proti jeho vedení. Protože problémem není Mojžíš ani jeho vedení, ale problémem jsem “JÁ”. Pamatujete? Již jsme to říkali, problémem není “phone”, problémem jsem “JÁ”.

Kam jsi nás to zavedl?

Jenže, jaký že to je vedoucí, ten Mojžíš? Hned při prvním pokusu je osvobodit je Mojžíš dovedl do slepé uličky – k moři. Cesta nebyla možná ani dopředu, ani zpět. A nyní museli všichni Izraelci hleděť ne dopředu, ani dozadu, ale vzhůru. Museli hleděť k Bohu a očekávat záchranu. Museli věřit a důvěřovat tomu, že jejich vůdce, ač to tak podle zraku nevypadá, slyší od Boha. To je to místo, kam nás správný duchovní vůdce má dovést. Na místo, kde dojdeme na konec sebe sama a začneme hledat Boha a naslouhat božím autoritám a božímu u vedení. Správný vůdce nás totiž vede tam, kde se stkáme s Bohem. Správný vůdce nás vede na místo osobního vztahu s Bohem. Na místo uctívání. Na místo víry a důvěry v Jeho plán, ne v ten náš.

Kam nás to vedeš?

Mojžíš, Bohem poslaný vysvoboditel, měl za úkol (vy)vést lid tam, kde budou moci uctívat Boha.

Mojžíš s Áronem pak předstoupili před faraóna a řekli: „Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Propusť můj lid, ať mi v poušti slaví slavnost .“ (Exodus 5:1)

Mojžíši, jsi si jistý, že jsi dobře slyšel od Boha? Jsi si jistý, že nás faraon pustí? Opravdu si slyšel od Boha?
Takhle nějak to mohlo asi vypadat, když Izraelci mluvili s Mojžíšem.
Duchovní vedoucí totiž musí slyšet od Boha. Není to on, který vede, ale je to on, který je veden. Slyší Boha a má Bohem danou vizi pro svůj lid, pro své stádo, pro ty,které mu Bůh svěřil. Jeho “ucho” však bude zkoušeno těmi, které vede. “Opravdu jsi dobře slyšel, Mojžíši?”, budou říkat. A budou i mrmlat. “Aaaa, tak tady vidíte to jeho vedení, no, neříkali jsme to? Teď tu stojíme před mořem a není kam jít, ani zpět nemůžeme a zemřeme!”

To bude zkouška každého vedoucího. Ale duchovní vedoucí slyší Boží hlas, ne hlas lidu. Názory shromáždění totiž mohou vést zpět do Egypta, kde jsou melouny a ryby a okurky. Názory shromáždění mohou chtít třeba zlaté tele a jemuž slabý vedoucí Áron podlehl, a udělal jim je. Boží srdce je dotknuto hlasem a úpěním svého lidu, ale není jím vedeno. Stejně tak i boží muž ve vedoucí pozici.

K čemu nás to vedeš?

Oboje se počítá, i cesta i cíl. Někdy na té cestě může být i trochu hořko. Třeba když lid něco očekává a nedostává se mu toho. Jako třeba vody na poušti. Hned všichni zapomenou na to, jak vytryskla voda ze skály. už si nepamatují, jak jim padala manna z nebe. Nevidí jak se Bůh staral, že se jim šaty a boty nerozpadli. Nevidí veškeré to dobro, jejich mysl ovládla potřeba..

Mojžíš vedl Izraele od Rákosového moře dál. Vyšli na poušť Šúr a táhli pouští po tři dny, aniž narazili na vodu. Došli až do Mary, ale nemohli vodu z Mary pít, protože byla hořká. Pojmenovali ji proto Mara (to je Hořká). Tu lid proti Mojžíšovi reptal: „Co budeme pít?“ Mojžíš úpěl k Hospodinu a Hospodin mu ukázal dřevo. Když je hodil do vody, voda zesládla. Tam dal Hospodin lidu nařízení a právní ustanovení a podrobil jej tam zkoušce. (Exodus 15:22-25)

Řešením vůdce, jak vidíme i zde, je opět ukázat na boží řešení, ne na to přirozené. Vůdce ukazuje na dřevo. Vůdce přivádí lidi ke kříži, protože jenom u kříže se hořké věci promění ve sladké. Řešením je tedy Kristův kříž a život vzkříšení.

Jak bychom rádi, my jako vedoucí, našli vodu a uspokojili touhy a potřeby a lidí. Jenže přirozené řešení je obrácenému křesťanu hořkým řešením. Přirozenou radou nikomu nepomůžeš. Nekuř, nepij, miluj bližního svého, tím nikomu nepomůžeš. Každý ví co má dělat, ale nemá na to sílu. Boží rady nelze naplnit v těle. Nejde to, člověk se prostě nedonutí. Je potřeba přijít ke kříži a zemřít sám sobě, aby to byl Bůh v nás, a nikoliv my z nás. Chceme přeci dávat světu Krista, nikoliv sebe.

A Bůh nám to dal

Nakonec je Mojžíš přivedl až k zaslíbené zemi, kam je povede Jozue (=Ježíš). K místu, které jim jejich Bůh zaslíbil, že jim je dá. Izraelci to mají před nosem a je tu opět problém, obři. Vypadá to skoro jako by je Mojžíš vedl od problému k problému, že ano? Ano, přirozeným pohledem to tak můžeme vidět, ale ti, kteří věří Bohu vědí, že i tohle Bůh. nezlobte se na své vedoucí a pastory jestliže budete čelit obrům, možná to je právě to místo, kde vás chce Bůh mít. Na místě, kde si věci přivlastníme vírou a ne silou. A Bůh nám do dal. Jasně, co koukáte? Tohle místo obývané obry je Boží dárek pro nás. A někteří si ho vzít nechtějí a budou opět reptat. Zvykněte si na to. Vždycky budou tací, co budou reptat. Budou mít poznámky k tomu, jak církev vedete. Budou komentovat to, kde teď právě jste. Budou ukazovat na ty obry, namísto na to ovoce. Jen věrný Káleb a Jozue vědí, že tohle všechno je Bůh. A z těch dvanácti zvědů většina byla proti. Proti božímu zaslíbení, proti božímu slibu, proti božímu Slovu, proti tomu co říká Bible. Tak se nedivte a nenechte se odradit.

David však, když jej jeho věrní chtěli kamenovat, našel povzbuzení u Pána. Povzbuzení, když opět se slyšel co říká Hospodin a nikoliv lid.

Davidovi bylo velmi úzko. Lid se domlouval, že ho ukamenuje. Všechen lid byl totiž rozhořčen, každý pro své syny a dcery. David však našel posilu v Hospodinu, svém Bohu. (1.Samuel 30:6)

Byl to král Saul, který se zajímal o to, co řekne lid. Muž boží se však zajímá o to, co říká Bůh.